Moderní společnost je založena na úspěchu. Jsou vyzdvihování ti úspěšní a prohry se prostě nepřiznávají. Opravdu?

Každý z nás má svou vlastní cestu, svůj život. Každý jsme odpovědný hlavně sám za sebe, nesoupeříme s ostatními, ale sami se sebou.

Život je plný překážek, ale úspěch neznamená, že je všechny překonáme.

MŮŽEŠ UPADNOUT, DŮLEŽITÉ JE ZASE VSTÁT.

Jsme úspěšní, když se nevzdáme, když vytrváme na své cestě. Jsme odvážní, když si připustíme své chyby. Jsme upřímní, když čelíme svým nedokonalostem. Dovolme si být sami sebou. Dovolme si prohry a dovolme si také úspěch. K životu patří obojí.

VYHRÁT MŮŽE JEN TEN, KDO SE NAUČÍ PROHRÁVAT.

Nejde o prohru nebo vítězství v bitvě, ale o prohru nebo vítězství v životě. Nejde o vztek z prohry nebo radost z vítězství, jde o vlastní štěstí a vnitřní spokojenost. Ta je nezávislá na ostatních. Vždycky můžeme svalovat vinu za své chyby na druhé. Vždycky můžeme mít obavy přiznat svoji chybu. Vždycky se dá vlastní prohra svalit na nepříznivé okolnosti. Vždycky si však můžeme svou vinu, chybu, prohru a nedokonalost také připustit, můžeme projevit i negativní emoce, poučit se a jít dál. Výčitky nejsou na místě, chybovat je lidské.

Uznat vítězství druhého je předpokladem, že někdo jiný uzná vítězství naše. Nemusíme vyhrát vše, hrajeme především sami se sebou. Hrajeme o svoji čest, úctu sama k sobě, o svoje sebevědomí. Štěstí je, když můžeme začít novou hru, jinak a lépe. Umění prohrávat je vlastní vítězům, nevadí, že stojí na straně poražených.

Důležité je, že hrajete fair play, s ostatními i sami se sebou.

Každá prohra může být lekcí, lekcí k velkému vítězství svého života.